Článek: Děda

Bylo tomu někdy v létě, kdy jsem ve svém sloupku o strachu psal, že vám sepíšu článek o svém dědečkovi, o tom jakým byl člověkem, jak ovlivnil můj život a jak jsem (ne)snesl, jeho smrt. Nemám moc rád Halloween. Jsem zastáncem našich Českých zvyklostí. Jelikož se blíží dušičky, tak se má mysl ubírá směrem k těm, kteří nás opustili. Myslím, že bychom si občas měli vzpomenout. Já na svého dědečka myslím skoro denně. Při vzpomínkách, když řeknu něco, co říkával děda, při situacích, jako by se opakovali a chtěli mi tak dát najevo, že děda je stále se mnou. A i když v mém případě myslím na dědečka stále, tak právě teď je o to víc příležitostnější chvíle vzpomenout si a sepsat tento článek, ač to bude těžké. Jako dloubání v nikdy se nezahojené ráně.

Vím, že každý máme ve svých životech někoho, kdo je nám vzorem, někdo koho milujeme a je pro nás tím nejlepším. Někdo má nejskvělejší rodiče, někdo nejskvělejší prarodiče a věřím, že ve vašich očích je ten váš dědeček nejlepší. Nechci vám říkat, že můj dědeček byl ten nejlepší. Setkávám se ale s lidmi, kteří také ztratili, toho nejlepšího ve svém životě. S jejich ztrátou jako by přestali žít, jako by pro ně už nikdo jiný neexistoval, přestali žít svým vlastním životem a zasekli se v nekonečném kruhu svých bolestí. Málem se mi to stalo taky. Dlouho mi trvalo, než jsem se od toho odprostil. Proto bych chtěl napsat o tom, jak jsem se ze svých bolestí vymotal. Snad to třeba přiměje někoho k zamyšlení nad těmi svými bolestmi a pomůže to…

Nuže, pokusím se vám svého dědečka tedy popsat. Já vždy říkám, že pokud by každý člověk byl alespoň z poloviny jako můj byl můj dědeček, byl by svět to nejkrásnější místo. Když se vrátím do dětství, tak si na dědečka vzpomenu, jak nám jako dědem vždycky pletl na velikonoce pomlázky, nebo nám ze dřeva vyřezával meče, se kterýma jsme bojovali. Nebylo snad nic, co by nedokázal. V létě rád sedám u babičky v altánku, který děda sám postavil a vychutnávám si tam kávu. Byl hodně pracovitý. Taky miloval křížovky u kterých vždy pravidelně večer co večer usínal s brýlemi na nose. Rád sledoval Českou televizi, kde horlivě komentoval zprávy. Vždy jsem nepochopil, jak to, že má takový přehled. Vždycky v neděli v poledne sledoval Otázky Václava Moravce. To byla jeho hodinka a pak přišla vždycky naše hodinka s babičkou, kdy začali dávat nedělní pohádku, u které děda většinou podřimoval. Vždy po obědě jsme si udělali všichni kafíčko a společně ho popíjeli. V létě v altánku, v zimě v kuchyni. Miloval sport. Snad každý. Ovšem nejraději v zimě sledoval Biatlon. Čas od času chodil do hospody na pár piv. To bylo ovšem málo kdy. Většinou, když měli s myslivci hon. Děda byl vášnivý myslivec a miloval les. Od patnácti jsme povinně chodili na každý myslivecký bál, který se ve vsi konal. Děda vždycky seděl u vstupu a prodával vstupenky. Taky miloval dechovku. Dechovka hrála pořád. V létě si vždycky pustil rádio v kolničce na plný pecky, aby ho slyšel i na zahradě, kde sekal trávu na seno. Jeho nejoblíbenější písničkou byl Švihák Lázeňský. Jednou mu ji hráli na Budějovickym Rozhlasu. Pamatuji si, že plakal dojetím. Asi nejsilnější vzpomínka pro mě je ta, když se naši rozváděli. U nás doma to byla celkem Itálie. Jednoho dne za námi přijel děda na návštěvu. Tenkrát jsme bydleli v Budějovicích. Nebudu popisovat naši tehdejší situaci, ale děda si nás se ségrou odvezl domů, kde jsme vyrostli. Když jsme dorazili k babičce, tak nás objali. My jsme se ségrou rozesmáli štěstím a děda řekl: Koukni, jak jsou šťastní babičko, jsou to naše děti. S odstupem času se z toho pro mě stal jeden z nejsilnějších zážitků. Dědeček byl pro mě vzorem a otcem. Ve všech směrech. Mohl bych toho o svém dědečkovi napsat mnoho. Myslím, že pro vaši představu toho, co pro mě znamenal, to ovšem stačí.

Nyní začnu o dědečkově zdravotní stránce, která už více jak patnáct let nebyla dobrá. Asi vám nenapíšu přesné údaje, neboť si vše nepamatuji přesně. Ovšem tehdy před nějakými patnáct lety vzali doktoři dědovi jednu ledvinu, která mu špatně pracovala. Navíc se u něj dost rozmohla cukrovka, prodělal spoustu infarktů a podstoupil spoustu katertizací (roztahování tepny, kvůli proudění krve). Také už tehdy dědovi poprvé našli nádor. To jsem se ovšem dozvěděl až před dvěma roky. Více o tom nevím, ale myslím že vím, proč nám to ani babička a ani děda tenkrát neřekli. Jak děda, tak babička milují svou rodinu nade vše a nikdy nám nikomu nechtěli být na obtíž, nebo nám přidělávat starosti. Je to trochu klišé, neboť my celá rodina starosti babičce a dědovi vždycky přidělávali.

Rád bych ale napsal o posledním roku a půl dědečkova života. Nádor se mu totiž dostal do kosti, kterou mu deformoval a „rozežíral“. Dostal se mu do kyčle. Dlouho děda chodil po doktorech, kteří pouze dědu vždy odbyli injekcemi proti bolesti. Dokonce mu řekli, že má málo pohybu. U mého dědy, který se nikdy nezastavil a vždy lítal kolem celého pozemku o který se staral, je to celkem paradox. Bolesti se stále zhoršovali a děda byl odvezen do nemocnice, kde přišli na to, že nádor je v kosti a je pozdě a není to operovatelné. Po propuštění z nemocnice byl děda upoután na lůžko a na vozík. Vždycky jsem dědovi viděl na očích, že se cítí trapně. Trapně že není soběstačný a je odkázaný na pomoc ostatních. Hlavně na pomoc babičky. Ve dne i v noci, kdy děda většinou kvůli silným bolestem nespal. Nedovedu si představit, jak moc to musel být ubíjející. Zajímavé vždy bylo, že si i tak děda dokázal udržet smysl pro humor. Vždy říkával: ,Každej má něco, jen já mám snad všechno,. A smál se.

Jednou jsem udělal to, že jsem babičce zaplatil divadlo v Praze, aby si alespoň na chvilku odpočinula a domluvil se s tetou, u které babička přespala. V práci jsem si vzal volno a staral se o dědu. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsem pro dědu vařil oběd a v televizi mu pouštěl polední zprávy. Odpoledne jsem nám uvařil kafe a sledovali jsme společně pohádku a povídali si. Tehdy přišel další velmi silný okamžik, který budu mít paměti na celý život. Děda potřeboval na záchod. (Pro představu…většinou když se staráte o nemohoucího člověka, tak máte záchod k dispozici jako takovou židličku s nočníkem.) Tehdy mi děda řekl, že to ale vydrží klidně celý víkend, protože se cítí trapně a je mu blbý, abych to potom umýval. Já k němu přišel, dal mu pusu a řekl, že nám tolikrát v životě pomohhli a tolikrát jsme mu byli na obtíž mi, že tohle je to nejmenší, co pro něj mohu udělat. Pak jsem odešel a nechal dědu v klidu. Vím že plakal a plakal jsem i já. Víte, abych pravdu řekl, tak když někoho milujete, tak je vám jedno, co pro něj musíte udělat, nebo co musíte obětovat. A i když tehdy dědu sužovali bolesti a stud, tak pro mě to bylo krásné. Konečně jsem mohl totiž udělat něco já pro něj, neboť vždy pomoc odmítal.

V naší rodině jsme vždy bojovali s depresema. Ty se nejen u mě zhoršili. Já jsem jim nikdy vážně nepropadal. Nebo alespoň ne tak vážně, abych si myslel, že je musim nějakým způsobem řešit. Kdo vlastně nemá v dnešní době deprese. Každopádně se dědečkovo nemocí zhoršili. Nejhorší na tomhle všem bylo čekání. Čekání na každou další diagnózu doktorů. A strach. Strach z každého telefonu. Od babičky, ségry, mamky. Kohokoliv z rodiny. Věděl jsem, že zdravotní stav dědy se zhoršoval a věděl jsem, že telefon přijde. A přišel. Jednou mi volala mamka. Uplakaná, že dědu odvezli do nemocnice. Že je to špatný, ať okamžitě přijedu. Asi hodinu na to jsem sedl do autobusu a vydal se na cestu. Hned ten den jsem vyrazil do nemocnice se svojí sestrou. Děda tehdy vypadal skoro k nepoznání. Ten den byl stále ještě komunikativní . Druhý den jsme do nemocnice vyrazili znovu. Jeho stav se přes noc hodně zhoršil. Ten den jsme volali i tetě z Prahy, aby okamžitě přijela s celou rodinou. Nevím, proč, ale tak nějak jsme cítili, že se s námi chtěl děda už rozloučit. Řekli jsme mu, že přijede druhý den Miluška a on řekl, že na ní počká. Poslední den, když jsme byli za dědou, celá rodina, tak se na nás všechny usmál. Dal nám pusu a podal nám všem ruku a rozločil se s námi. Když jsem vyšel z nemocničního pokoje, tak jsem věděl, že jsem dědu viděl naposledy. Ještě ten večer jsem se vracel s tetou zpět do Prahy. Než jsem dorazil domů, Tak děda zemřel.

Víte, třeba teď u sepisování tohoto článku pláču a stále nedokážu popsat tu bolest, kterou si nejspíš ponesu sebou navždy. Na druhou stranu vím, že je děda bez bolestí a nic ho netrápí. Ale říkám si, že život není sakra fér. A vím, že nikdy nebudu věřící, protože, kdyby bůh existoval, tak nás nepřipraví o tak skvělého člověka, jako byl můj děda v tak brzkém věku. Trvalo hodně dlouho, než jsem se přestal v noci budit a dlouho trvalo, než jsem byl schopný vysadit antidepresiva. Nejhorší zážitek je ovšem pohřeb. Kdy jsem se já, mamka i babička zhroutili. Víte v takových chvílích si myslím, že člověku není nijak pomoci. Pokud si zažijete takovou bolest a ztrátu milovaného člověka, tak to bolí. Hodně to bolí. Bolí to neskutečně moc a bez přestávek a každý se s tím musí vyrovnat po svém. Nesmí tomu člověk ale propadnout tak, že pro něj takovou událostí skončí celý svět. Taky jsem si říkal, že nevím, jak dokážu bez dědečka žít. A to co jsem si uvědomil je to, že část dědy je ve mě samém. Vždy když přijedu k babičce, tak vidím věci, které děda po sobě zanechal. Třeba altánek, kde pijeme kafe, který děda postavil, cokoliv. Vždy když udělám něco jako děda, nebo řeknu něco jako děda, tak si říkám, že ho mám v sobě. Že ve mě samém zanechal svůj „odkaz“. Občas, když se tohle stane, tak se rozpláču, ale zároveň se usmívám a říkám si že je to krásné.