Článek: Dušičky
Nejsem zrovna člověk, který by nějak uctíval, nebo slavil, říkejme tomu jak chceme, Halloween. Nevím zda je to výchovou babičky a dědečka, nebo je to tím, že jsem vyrostl na vesnici, za čež jsem rád, ale mám raději naše dušičky.
O podzimu se říká, že je to depresivní období. Asi na tom něco pravdy bude. Nejen že se nám v organismu všechno mění, počasí se rozhoduje mezi babim létem a zimou a přicházejí dušičky. Pro mě je tu ještě jedna depresivní věc a to ta, že mám v listopadu narozeniny. Depresivní, nemyslíte? To sem ovšem nebudu motat. Dušičky jsou pro mnohé depresivní z toho důvodu, že mnohem více myslí na své blízké zesnulé. Pravdou je, že je tomu tak i u mě. Na druhou stranu si ale pojďme říct, že je to vlastně krásné. V dnešním světě plného práce a honěním se co já vím…za vším, je přece krásné alespoň jednou za rok si vzpomenout na ty, kteří nám zůstávají v srdci. A nejen v srdci. Například můj dědeček, který zemřel, tu zanechal mnoho „odkazů“. Mnohé jsem se od něho naučil a vždy si vzpomenu, když dělám, nebo říkám něco stejně jako on. V takovou chvíli si řeknu, že je tu pořád se mnou, neboť část něj je ve mě samotném.
U nás v rodině je taková tradice, že se na hřbitov jezdí vždy na Velikonoce, přes léto když je u nás pouť, na Vánoce a samozřejmě i na dušičky. Babička vždy připraví krásně podzimně nazdobené květináče. Také sebou bere trsy macešek, které vždy na hrobě vysadí, taky nezapomínáme na svíčky a vyrážíme společně na hřbitov. Je to trochu smutné, ale zároveň krásné. Vždy mám radost, když na hřbitově vidím nejen postarší babičky a dědečky, ale i mladší páry, kteří si alespoň na dušičky dokáží udělat čas.
Pravdou je, že co jsem se odstěhoval do Prahy, tam moc často nezavítám, ale své blízké mám stále v srdíčku a nejen na dušičky jim zapaluji doma svíčky a myslím na ně. Takže přes veškerou tu Halloweenskou horečku nezapomínejte na ty naše tradice, jako jsou právě dušičky, které jsou 2.listopadu.