Sloupek (73): Moje alter ego

Ahoj Fndy. Dneska ve sloupku nečekejte žádnej z mých sarkasmů. Už asi moc dobře víte, že svými sloupky vám sděluji všechno. Protože se mi dost často opakují dotazy o tom, jak jsem byl schopnej přijmout svoji sexualitu a taky se mnozí ptají, jak vlastně svoji orientaci přijmout, zvládnout a jak jí říct ostatním. A právě proto, že si myslím, že je třeba o takových věcech mluvit otevřeně, jsem se rozhodl o tom něco napsat. Možná si řeknete, že už jsem o tom mluvil, nebo jsem o tom psal. Ale jsou věci, o kterých bychom měli mluvit pořád, abychom si je připomněli.

Každý svou sexualitu zjistí jindy. Někdo ji v sobě objeví na střední škole, někdo v dospělosti. Já jsem byl na základní škole v sedmé třídě, kdy jsem poprvé nahlas řekl JSEM GAY svojí spolužačce. Bylo to ovšem dost těžké období. Už víc jak rok před tím, než jsem otevřeně dokázal říct kdo jsem, jsem věděl, že jsem jiný, nebo že nejsem v pořádku, že necítím stejné věci, jako ostatní. Jen jsem nedokázal říct, co to je. Nevěděl jsem proč to tak je. Nevěděl jsem co dělat.  Nedokážu odpovědět na to, jak na svou sexuální orientaci přijít. Prostě to přišlo. Zničeho nic jsem věděl co říct, věděl jsem co cítím a kdo jsem. Tehdy se to samozřejmě hned rozkřiklo a procházel jsem si od mnohých svých spolužáků né moc pěknými věcmi. Většinou to byla slovní šikana. Tehdy jsem neměl ani doma moc příjemné zázemí. Rodiče se hádali, pak mého otce na půl roku zavřeli. Máma se o nás starala jak mohla. Divím se, že už tehdy se nezhroutila. Když tátu pustili, hádky pokračovali, rodiče se hádali ještě víc a ve škole se nic nezměnilo. Necítil jsem se moc dobře. Tenkrát jsme se odstěhovali s mojí ségrou k babičce a dědovi. Situace doma byla natolik vyhrocená, že si nás vzali na starost. Víte, tehdy jsem se neměl moc komu svěřit a promluvit si o tom všem co jsem cítil a co jsem potřeboval říct. A nikomu z mladých kluků, kteří si procházejí těžkými otázkami o svojí orientaci, bych přál, aby to měli lehké. Nebo alespoň mnohem lehčí, než třeba já. Víte i v dnešní době jsou pořád mezi námi lidé, kteří dospělý lidé, kteří homosexuáli nehezky odsuzují, kritizují, nadávají na ně. A všechno se to děje veřejně. A všechno tohle špatný se odráží ve všech těch mladých lidech, kteří dospívají a snaží se najít sami sebe. A ti lidé, kteří veřejně homosexualitu odsuzují, jim to neulehčují. V těchto mladých lidech probíhají ty nejhorší představy o tom, jak špatně je přijme jejich okolí. Já chápu, že každý má nárok na svůj vlastní názor, ale pojďmě si uvědomit, že coming out většinou prožívají mladí a dospívající lidé. A dospívání to nikdo nemá lehké. Bez vyjímky.

Tehdy v pubertě jsem si i vytvořil svoje alter ego. To že vystupuji pod jménem Honzík Lací je způsobeno tím, že jsem svojí orientaci přijmul zvláštním způsobem. Takže na veřejnosti, před svými spolužáky jsem si vytvořil úplně odlišnou postavu. Tehy jsem nebyl schopný svoji sexualitu říct doma. Neudělal jsem to dlouho a proto ten Honza, kterej byl doma s rodinou byl úplně jiná postava než ta kterou jsem si vytvořil. A je tomu tak dodnes. Mezi těmi dvěma postavami dokážu přepínat, podle toho kde jsem, nebo podle toho s kým jsem. Tehdy moje alter ego fungovalo jako takový obraný štít. Byla to postava, které bylo jedno, co si o ní říkají, Utvořil jsem v sobě postavu, která mohla na veřejnosti potlačit všechny pochybnosti a mohla se chovat tak, jak skutečný Honza nemohl. Čím jsem byl staší, tím víc jsem začal zjišťovat že postava mého alter ega získala samostatné vlastnosti a rysy. Tohle je vážně těžký vysvětlit. Asi takhle bych to řekl. Moje alter ego je střeštěný. Když mě potkáte třeba na diskotéce v růžových brýlích,, s linkama na očích, oblečenýho ve fakt divnym tričku, který kluci prostě nenosí, tak je to Honzík Lací. A vlastně mě tak potkáte skoro vždycky mezi lidma. Vlastně bych možná řekl, že většinu času jsem Honzík Lací a své alter ego odkládám doma a před svými nejbližšími. Teď ovšem nechci říct, aby jste si vytvářeli svoje alter ega, která budou nezranitelná jako to moje. I když je moje alter ego neohrožené a nezranitené, tak všechno se odráží i ve mě samém. A všechny pocity a emoce pak ventiluju většinou doma v soukromí. Chci vám jen ukázat to, jak jsem já přijmul sám sebe. Víte i když si můžete říct, že přece nejsem v takových chvílích sám sebou, tak věřte, že jsem. Vždycky jsem sám sebou, ať už vystupuji tak, či onak.

A jak a komu vlastně říct, že jste takový jaký jste? Víte jak jsem jednou řekl, že jsem gay, tak to po druhé bylo lehčí. Po třetí ta zase bylo lehčí a když už to někomu řikáte po stý, tak vám na tom nepřijde nic těžkýho. Promiň, je to blbý, ale chtěl jsem se zeptat, JSI GAY? JO JSEM!  Víte pro mě je nepředstavitelný na takovou otázku odpovědět NE, jen proto, že bych se měl bát toho, ajk daný člověk zareaguje. Nebojím se odmítnutí. Víte, kdybyc řekl NE? NEJSEM GAY, tak bych vlastně lhal. A pokud bych to tajil, tak bych si vždycky připadal jako bych nežil svůj vlastní život. V takovou chvíli bych si připadal, že stojím ve stínu svojí vlastní identity. Takže pokud stojíte před otázkou svého vlastního vyoutování, tak to udělejte. Nebojte se toho, že vás někdo odmítne, nebo se přestane s váma bavit. Ti co tohle udělají, nejsou prostě lidé, kteří vás budou doprovázet vaší cestou životem. Lidí, kteří vás odmítnou potkáte mnoho. I v dospělosti. Ale potkáte i mnoho těch, kteří vám zústanou a kteří vás budou milovat takový, jací jste. A stejně tak buďte takovým lidem otevření i vy. Přesně takový si zaslouží vaší pozornost.

Mějte se krásně Frndy. 🙂

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *