Sloupek (67): Jak se stavět k práci, aneb jak bez práce opravdu nejsou koláče

No ty vogo, je to vůbec pravda, že už je říjen? Podzim? Že je to měsíc od posledního sloupku? No je to tak.

Před měsícem jsem se rozhodl, že nebudu psát sloupek každej tejden. Myslel jsem si, jak to bude trochu osvobozující od psaní a vymejšlení toho, co vám napíšu. Tak jsem se rozhodl, že budu psát sloupek jednou za měsíc a je to snad ještě horší. Už čtrnáct dní totiž  přemejšlim, jak tenhle měsíční sloupek pojmout a co všechno vám napsat a NEpsat. A nedošel jsem k  žádnýmu závěru. Takže začnu asi takhle. ČAU FRNDY!

Takže jsem se rozhodl napsat o aktuální situaci, kterou si procházím, a kterou takřka denně řeším v práci. Je to teda trošku složitý téma na psaní a vůbec nevim, zda ho napíšu a popíšu tak, jak bych chtěl, aby jste to pochopili. Jo už jsem vám řikal, že mám rýmičku? S tou se totiž nedá pracovat! Každopádně se teda omlouvám všem, co mi na Instagramu psali, že by ctěli, abych napsal něco vtipnýho…prostě rýmička, s tou nejdou ani vtípečky.

Protože už jsem nějakou dobu (celkem dlouhou) ze školy a jsem tedy už několik let zaměstnaný, tak jsem se rozhodl chrlit moudra z oblasti práce. Jak už jsem zmínil, tak nevím, jestli vám to napíšu tak, jak chci aby jste to pochopili, ale pokusím se o to. Každopádně bych chtěl mluvit o tom, jak se lidé staví k práci. Pracoval jsem jak na pozici zaměstnance, tak na pozici vedoucího. Pracoval jsem i v malé rodinné firmě, kam jsem se po nějaké době momentálně vrátil a pracoval jsem ve velké firmě, i nadnárodní společnosti. Neříkám, že jsem odborník na to, abych rozdával rady o tom, jak by se měli lidé stavět v práci. Jelikož jsem ale prošel pár pracema, tak jsem ale lecos pochytil a většinou si myslím, že jsem byl hodně vnímavý a učenlivý, takže právě budu rozdávat ta moudra. Takže všechno berte s rezervou a taky berte navědomí, že všechno je můj názor a neznamená to, že mám pravdu.

Nejprave ai začnu tím, že já osobně jsem vždycky měl dá se říct, štěstí na práci. Vždycky jsem měl fajn vedoucí, se kterýma se dalo všechno vyřešit. Vždycky jsem měl práci, kde by se striktně dodržovala taková ta pravidla, že si nesmíš v práci na pracoviště donést kafe, nebo si nesmíš jít zakouřit. Vždycky jsem taky pracoval v práci, která byla celkem dobře ohodnocená a zaměstnavatel vždycky dokázal ocenit mojí snahu se učit novým věcem, ať už jsem byl ohodnocený peněžně, nebo jsem se dostal na vyšší pozici. Samozřejmě netvrdím, že každý  má takové štěstí na zaměstnání jako já. S čím jsem ale v posledních pár letech víc a víc nespokojený, je kolektiv, se kterým pracuji. Když jsem naastupoval hned po škole do práce, tak nevím, jestli tomu tak nebylo (tomu, čím budu pokračovat), nebo jsem nebyl schopný to tolik posoudit, protože jsem neměl ještě tolik zkušeností. A o čem bych chtěl napsat je vlastně o lidech. O kolektivu, i o jedincích.

Opět začnu svojí vlastní zkušeností. Vždy, když jsem nastoupil do nového zaměstnání, tak jsem se snažil chovat tak, abych se ukázal v tom nejlepším světle. A to ať to byla práce, která mě bavila, nebo jsem to dělal jen proto, abych se uživil. Možná je to proto, že jsem byl tak vychovaný, nebo mi přijde blbý nastoupit do práce a chovat se jak frajírek, kterej všechno umí. A takovýhle přístup jsem neměl pouze při nástupu do práce, ale po celou dobu mého působení v zaměstnání. A proč to vlatně píšu? Víte, v posledních pár letech mi přijde, že chodí lidi do práce jen proto, aby si oddělali svých osm hodin a na minutu přesně vypadli domu. Navíc si svou práci odvedou takovým způsobem, že jí musí po nich druhý kontrolovat, nebo předělávat. Ještě bych chtěl upozornit, že nechci, tím co píšu, působit nějak namyšleně, nebo tak, že si o sobě myslím, že jsem nejlepší a nedělám chyby. Dělám chyby, každý je dělá. Můj děda vždycky říkal, že KDO NIC NEDĚLÁ, NIC NEZKAZÍ. A je to pravda. Ale pravda je taky taková, že když udělám chybu, tak se jí snažím zapamatovat a příště se jí vyvarovat. Další pořekadlo je, že CHYBAMA SE ČLOVĚK UČÍ. 

Tak a teď se podívejte na moje vyjadřovací schopnosti, protože mi přijde, že tohle nemůžete pochopit 😀

Takže o tom přístupu k práci. Přijde mi, že lidé ztrácejí zájem o práci, ztrácejí zájem o to se učit novým věcem, ztrácejí zájem o pochvalu, povýšení, nebo nárůst platu. Když udělají chybu, tak si vyslechnou zaměstnavatelovo “vyhubování” a pokračují ve své práci tak jako předtím. Je jim jedno, že udělali chybu a nesnaží se v ní najít poučení.

Ale tohle všechno jde ruku v ruce i skolektivní prací. Já sám se snažím pracovat tak, abych ukázal zaměstavateli, že jsem schopný zaměstnanec. A teď to myslím, jako samostatná jednotka. Tím ukazuji to, že jako jedinec jsem dobrý. A je to dobré i pro vás, pokud se snažíte, aby jste získali povýšení, větší plat, nebo třeba pitomou pochvalu. Zároveň lidé ale zapomínají, že je třeba ukázat i to, že dokážete pracovat v kolektivu. Ano, je to velmi důležité. Už třeba jen z toho důvodu, že pokud dokážete tánout za jeden provaz, tak se vám hned líp pracuje a i zaměstnavatel je mnohem spokojenější, když nemusí na pracovišti řešit “žabomyší” války. Navíc práce v dobrém kolektivu jde lépe od ruky. Teď ovšem netvrdím, že s každým mussíte být kamarád. Mě taky nejsou všichni v práci sympatičtí, ale po pracovní stránce se snažím vždy druhému vyhovět. I když je to občas těžké, to vám řeknu!

No nic. Na tohle téma bych mohl žvanit pořád dál a dál, protože toho mám na srdci spoustu, ale uuž teď je to dlouhej text, a nevím, jestli budete schopní to přeblekotat. Každopádně asi závěrem řeknu, nebo napíšu, že nestačí do práce jenom chodit. Měli by jste si uvědomit, že zaměstnání, kam chodíte, je většinou zároveň vaším zdrojem obživy a přísunem peněz. Proto si myslím, že je třeba se zamyset, zda by nebylo dobré udělat něco víc nejen pro tu práci, kam chodíte. Pokud vám stačí chodit do práce tak, že si  odděláte svojí směnu, bez toho, aniž by jste pomalu věděli, co přesně děláte, tak to děláte dle mého názoru špatně. A věřte, že takle vás žádná práce nikdy nebude bavit. Navíc s takovým přístupem nikdy nečekejte ani lepší přístup kolegů a zaměstnavatelů. Nečekejte ani lepší pozici, nebo zvýšení platu. Nečekejte ani tu pitomou pochvalu, i když něco občas uděláte dobře. A hlavně nečekejte, že budete odcházet z práce s dobrým pocitem. A věřte mi, že to platí vždycky. Ať už je to práce vašich snů, nebo práce taková, že jiná práce ve vaší obci není. Vždycky se snažte být v práci alespoň osmdesáti procentní a zvyšujte nároky sami na sebe. A zakončím to teda dalším takovým moudrem, protože je taky pravdivý a pokud se jím budete řídit, tak věřte, že to tak bude. BEZ PRÁCE, NEJSOU KOLÁČE. 

Tak a to už je všechno Frndy. Trošku si připadám, jak Halina s těma moudrama, ale snad se vám tenhle sloupek líbil. Nezapomeňte, že další sloupek bude zase až za měsíc. Všechny změny v psaní a vydávání šlánků na blogu, najdete na hlavní stránce blogu, nebo nahoře v postranním panelu.  na blogu. Nebo si třeba poslechněte nový playlist tadyČAU. 

 

 

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *