Článek: Běžel jsem VLTAVA RUN

Dneska vám povyprávím příběh, kterému sám, pokud by mě neboli nohy, ani nevěřím. Každoročně probíhá běh podél Vltavy ze Šumavy až do Prahy. Trať je dlohá 360 kilometrů a probíhá se v týmech. Tým tvoří Dvanácti členná skupina lidí a trasu tvoří 36 úseků. Na úsecích postupně prostřídá všech dvanáct členů vašeho týmu a každý úsek je dlouhý zhruba deset kilometrů. Já jsem letos vytvořil tým s kamarádkou Terezkou.

Abych vám teda osvětlil, co jsme to vlastně vymysleli, a jak náš běh probíhal. Každý rok se na běžce chodíme dívat, protože jejich trasa vede skrz naší ves. Je to taková velká událost, kdy všichni prostě čučí z oken na běhající blázny. Běžci skrz nás běží vždycky v noci. My jsme se sešli s partou přátel a vyrazili jsme podporovat tyhle šílence, u čehož nás napadnul dost šílenej nápad. POBĚŽÍME TAKY. Mimochodem, jsou právě čtyři ráno, já jsem doběhl a  hnedka jsem se pustil do článku pro vás.

Včera Terezka při fandění běžcům několikrát pronesla, že by příští rok chtěla běžet taky. Mimochodem, Terezka chodí běhat pravidelně. Není to žádná velká běžkyně teda, ale pokud to vím správně, tak už víc jak měsíc chodí Terezka běhat pravidelně. Za to já teda vůbec. Slovo sport je pro mě skoro sprostý slovo. Každopádně jsem se Terezky myšlenky chytl a hned mě napadlo, že poběžíme jeden úsek s nima. Tenhle šílenej nápad přišel v půlnoci a za pět minut půl druhý ráno jsme startovali.

Protože jsme ale věděli, že daný úsek nezvládneme, zvolilki jsme trošku jednodužší variantu a to, že poběžíme pouze půlku úseku. Daný úsek měl nějakých dvanáct kilometrů, což není zrovna košér pro nesporotovce. My jsme s Terezkou bběželi tedy necelých šest kilometrů. Tak jako každý běžec, jsme z aut vytáhli reflexní vesty. na hlavu si narazili čelovky a vyběhli.

1.kilometr za náma a já už jsem věděl, že to byl hodně špatnej nápad, ale stále jsem neztrácel odhodlání a dokonce jsem stíhal točit i Instastories.

3.kilometr na mě přišla trošičku krize. Na plicích jsem začínal cítit každou vykouřenou cigaretu. Musel jsem zpomalit na minumum a před očima jsem začínal vidět snad všechny svatý. Ale i tak jsem hodil ještě storíčko. Mimochodem to bylo poslední, na který mi zbyla síla.

4.kilometr krize nejvěší. Byl jsem propocenej tak, že slaný moře neobsahuje snad tolik soli, jako jsem měl v tu chvíli na sobě já. Terezku jsem nechal běžet kupředu. Nicméně jsem nic nezvdával, Chvílema jsem sice šel rychlejší chůzí, ale ani na chvilku jsem se nezastavil. A vždycky když jsem za sebou viděl světýlko jiných běžců, tak jsem samozřejmě nesadil tempo a běžel jsem jak o život. V jednu chvilku jsem to teda skoro vzdal. To vám teda povim. Běžel kolem mě ale pokřikem povzbudil. Křičel myslím něco jako JEDU JEDU, UŽ JEN KOUSEK! Dva kiláky  mi teda jako kousek nepřipadali, ale pravda je, že mě tohle nakoplo.

5.kilometr Na pátém kilometru jsem vyběhl kopec a doběhl jsem do vesničky Písecká Smoleč, tak jsem uviděl malý stanoviště, kde mě lidi nasměrovali, abych věděl kudy mám běžet. Já jsem ale v tu chvíli uslyšel hlas mojí ségry, která tam jeětě s Marťou a Jirkou čekali, až proběhneme. Odmítal jsem chvilku běžet dál, ač mě čekal už pouze kilometr. Ségra mě ale řekla, že to zvládnu, a tak jsem vyběhl na poslední krátký úsek. Běžel jsem si skoro pro smrt.

 

CÍL

Nemohl jsem uvěřit, že jsem doběhl do cíle. Když jsem uviděl tu spoustu lidí, tak jsem věděl, že to mám za sebou. Našel jsem Terezku i ségru s ostatními, kteří mezitím přijeli taky a užíval jsem si toho zvláštního pocitu, který mě zaplavil. Jako podpora za náma přijeli i Terezčiny rodiče, což bylo taky super. V cíli jsem padnul na zem do trávy, která byla plná rosy a vůbec jsem nevnímal nic co se kolem mě děje. Něco vám totiž řeknu. Byl to fajn pocit splnit něco takovýho, i když to byl jen bláznivej nápad. Ta odměna v cíli je vážně sladká. A myslím si, že je to tak se vším, co děláte. Pokud si dáte je  v životě nějaký cíl, je dobré do něj doběhnout. Ať už je ten cíl jakkoli daleko. I třeba pitomejch šest kilometrů.

A to je z tohodle článku všechno. Já jdu zalehnout do postele a odpočívat. Závěrem poděkuji Terezce, která běžela také. Pak taky poděkuji ségře a Martince, které to s náma přetrpěli, ač jsou v jiném stavu. Jirkovi, kterej dělal řidiče a samozřejmě fandil. A Terezčiným rodičům patří taky dík za podporu. Mějte se krásně.

Váš Honzík 🙂

 

Share

Comments

comments

Autor: Honzík Lací

Ano, jsem teplej, ale jsem hlavně člověk, homofobní jedince nic číst nenutím.
Příspěvek byl publikován v rubrice Články, Nejčtenější se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *