Photo Diary – Leden 2020

Je konec ledna a to znamená, že si rekápneme všechno, kde jsem byl, co jsem dělal a zažil. Já jsem první photo diary článek psal už začátkem ledna. První fotku jste tedy mohli vidět už v předchozím článku.

 

Pátého ledna jsem se vydal na přednášku Janky Chudlíkové na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. O den později jsem se vydal za svým kamarádem blogerem Milanem. Víc o přednášce a setkání s Milanem jsem psal TADY.

 

 

Druhý víkend v lednu, jsem vyrazil do Židovky. Místa, které nejvíc na světě miluju a místa, kde jsem trávil dětství. Pravda je, že mám Židovku oblíbenou taky kvůli tomu, že jsem vyrůstal v Nuzicích, což je vesnička, které Židovka náleží. Takže tu znám každou cestičku i každou soutězku ve skalách, kde jsem v dětství lezl, dokonce i vím, na kterém místě jsou podzemní chodby, kde když pořádně dupnete, tak to duní. Chodby jsou jinak nepřístupné, žádný vchod do nich neexistuje a dodnes se přesně neví, z jaké doby pocházejí. V Nuzicích totiž bylo jedno z prvních osídlení v Čechách. A to už v době bronzové, halštatské a slovanské.

Pokud by jste se chtěli pídit po hostorii, tak vykopané předměty z té doby, jsou vystaveny v Bechyňském muzeu. No každopádně jsem vzal Toma do míst, která jsou turisticky nejznámější. A to je ústí Židovky do Lužnice, kde je třeba jeskyně se studánkou s pitnou vodou, kterou dost často lidi znečišťují!! Celá Židovka protéká skalním kaňonem, takže i v létě je tam občas relativně chladno. Na jaře Toma ale plánuju vzít na míň známé místo, kde mu chci třeba ukázat čertovu skálu, nebo starý kamenný most. Pokud se rozhodnete do Židovky vypravit, tak víc o celém kaňonu najdete v článku TADY.

 

Někdy v půlce ledna jsem si vytetoval na ruku svoje jméno. Trochu jsem s tím rozpoutal bouři dotazů, jestli je to pravý, nebo proč svoje jméno, taky mi přišlo pár zpráv o tom, že jsem cvok. Každé tetování, které mám, má pro mě obrovský význam. Datuje milníky mého života, připomíná mi rodinu, nebo něco, co miluju. A slovo Honzík má pro mě neskutečně velký význam. Jednak takový, že Honzíku mi říká každý. Říkají mi tak i cizí lidé po chvilkové známosti. Říkávali mi tak šéfové v práci. Prostě všichni. U Honzíků se taky říkávalo od nepaměti domu, kde jsem vyrůstal, aniž by tam někdy dříve (než jsem byl na světě) nějaký Honzík žil. A ten největší význam je takový, že ve svém životě si nejvíce vážím sebe samého. Vážím si na sobě svých vlastností, svých skutků, svého prezentování. Prostě všeho co na mě, nebo ve mě, je. Se všemi nedostatky. A podle mě, by si každý měl vážit nejvíce sebe. A vlastně taky proto, že můj život se vždycky bude točit kolem Honzíka a jeho rozhodnutí. A proč je to tak obyčejné? Původně jsem si chtěl vytetovat svůj “umělecký” podpis. Pak mi ale došlo, že Honzík je jen obyčejný kluk, který si jde za svými sny a kráčí si tím svým obyčejným a bohémským životem.

 

V půlce ledna taky na internet unikla nová písnička Lady Gaga, která mi záhy způsobila problémy. Tuhle písničku jsem si nahrál na svůj blog. Sice ne veřejně, ale tím, že se objevila v databázi, tak systémy vyhodnotili, že jí šířím a porušuji zákon. Týden jsem měl tedy odstavený blog a čekal jsem dokonce na vyjádření Interscope Records, nahrávací společnosti Lady Gaga, zda zákon porušuji, či nikoli. A dopadlo to naštěstí dobře.

 

Minulý týden jsem se vydal do Prachatic. Abych pravdu řekl, tak je to celkem pěkný městečko se zachovalým historickým centrem, jako je málo který. Je tu spousta hezkých zákoutí a domků, ale jinak musím říct, že je to dost nudný město, ve kterém mi docela chybí nějaký podniky a obchůdky. Víc o Prachaticích se vám rozepíšu v novém článku, který pro vás připravuji.

 

Nedaleko Prachatic jsme navštívili zajímavý farmy. Na jedné z nich mají Bizony, Zubry, Jeleny, a speciální Pra Krávy. Nejvíc srandovní byl Zubr, kterej byl celkem mazlivej a olízal mi celou ruku, což dost bolelo, páč má mega drsnej jazyk.

 

Pratur, neboli Pra Kráva, jak říkám já (latinsky jsem jí pojmenoval Pra Kravus Honzíkus), jsou původně vyhynulé krávy, který dokázali oživit pomocí nějakejch genofondů. Představte si Jurský park, jak oživovali dinosaury.

 

 

Na druhé farmě jsem viděl další krásná zvířata. Ač jsem vyrůstal na vsi a můj děda byl myslivec, tak mě asi nejvíc nadchnul divočák. Většinou jsem ho totiž viděl mrtvýho, nebo na talíři. Nikdy jsem ho ale neviděl takhle  blízka. Taky jsem tam viděl krásné Daňky, což jsou podle mě krásná a důstojná zvířata.

 

A to je z lednového Photo Diary článku všechno. Já doufám, že se vám tento článek líbil a budu se těšit u dalšího. 🙂

 

 

 

Sdílej

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *