Článek: Jednooký trdlo

Tak jo… Ahoj. Vítám vás u sebe na blogu. Zase. Z mého starého blogu zbyla jen doména. Ztratil jsem několik stovek článků, všechny veškerý nastavení a chuť začínat znovu. Jak říká staré příslový, že všechno zlé je k něčemu dobré, tak jsem se rozhodl, že do toho praštím znovu.

Dlouho jsem si lámal hlavu, čím začít. Jestli se pouštět opět do mého tlachání, nebo třeba začnu cestovat, nebo se ze mě stane fůd bloger. Taky jsem si říkal, že bych ty rtěnky a tak… No nechme to.

Moji věrní sledující instagramu už nějakou dobu ví, co se mi stalo s pravým okem. Já jsem se tedy rozhodnul, že můj první článek na tomhle zbrusu novym a voňavym blogu bude právě o tom. Néé proto, abych byl ještě víc litován. Chci to napsat proto, abych to přiblížil všem zvědavcům. Taky bych to chtěl napsat pro ty, kteří stejně jako já podceňují svoje zdraví. A možná bych je mohl nakopnout co? A taky proto, že momentálně nemám v hlavě nic jinýho, než každodenní bolest a strach z toho, co bude. Mami prosim tě ty to vypni. Víš, že zase budeš brečet.

Všechno to začalo před sedmi lety, v létě roku 2012. Možná osmi 2011. Na datumy jsem blbej. Tenkrát mě odezli první den školních prázdnin do nemocnice se zánětem mozkových blan. Těm předcházely horečky, zimnice a halucinace. V nemocnici mi tenkrát nedávali ani moc velký šance na přežití. A pokud bych přežil, tak nejspíš ochrnutý na většinu těla. Světe div se, žiju. A navíc i bez postižení a ochrnutí. V nemocnici jsem byl tehdy zavřený hodně dlouho. Učil jsem se sám jíst. Znova jsem se učil chodit. Byla to pro mě neskutečná výzva, kterou jsem chtěl za každou cenu vybojovat.

Tehdy se mi ale taky zhoršil zrak na pravém oku. Ano, na tom slavném oku, které mi teď drásá nervy. Na oku mi diagnostikovali kerotokonus, což je vypoulení rohovky. Obyčejně se to řeší tvrdýma kontaktníma čočkama, který vám “přišijou” do oka. U mě to bohužel nešlo a měl jsem podstoupit transplantaci rohovky. Teď to asi možná vyzní směšně, ale ač jsem na oko viděl rozmazaně (to znamená opravdu šmouhy a nic víc), tak jsem se s touhle vadou oka sžil.

No a pak, letos 10.srpna přišla moje projížďka na kole. Krásný krajinky, západ slunce, selfíčka… Při týhle vyjížďce se stalo, že mi námahou vypoulená rohovka praskla. Říká se tomu Hydrops. Nejdřív mi to přišlo, jako by mi něco spadlo do oka. Za další dvy dny, kdy jsem začínal pociťova stále větší bolest a před okem jsem viděl jen mlhu, jsem teda jel na pohotovost…Zbytek už tak nějak znáte a nemá to asi cenu dál popisovat.

Ještě bych teda asi dodal, že transplantace rohovky mě stále čeká, ale je v nedohlednu. Oko, jakožto orgán, se vždycky snaží samo zahojit, takže ten krásnej hydrops, kterej mi způsobuje obří mygrény, se musí sám zahojit a potom až mě mohou operovat. Pro ty největší zvědavce mám předběžný termín operace 13.listopadu. Do tý budu stále chodit s obvázaným okem a půlkou hlavy, nebo se do tý doby zbláznim.

A teď už je to všechno. Pokud trpíte někdo nějakou nemocí a bojíte se doktorů, nebo si řikáte, že je to dobrý, nebo máte jakoukoliv jinou výmluvu, tak se podívejte na mě. Na pravém oku už se mi na 90 procent zrak nepovede zachránit. Nebuďte trdla a přetaňte se vymlouvat.

Sdílej

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *