Článek: Náplavkování

Skoro jako každý den, tak i dnes, sedám na břeh Vltavy. Na Náplavku. Ano s velkým N. Stala se takovým Pražským fenoménem.

Nevím, co sem lidi táhne, ani nevím, co jsem táhne mě. Možná mne sem právě táhne ten shluk lidí. Bezstarostných lidí. Mírně opilých lidí. A přátelských. Nevšímajících si vašich nedostatků. Vyrážím jsem takřka denně. Nejraději jsem chodím mezi sedmou a desátou večer. V tuhle dobu je to pro mě doslova magické místo. Je mnoho krásných míst v Praze, kam lze vyrazit, ale Náplavka je prostě Náplavka. Jako obvykle zamířím ke kiosku s točeným Páterem. Potom si sedám na břeh Vltavy a vlastně nevím. Nad ničím nepřemýšlím. Jen piju pivo a Náplavkuju. Nevnímám ani snad hluk procházejících a věčně se smějících lidí. Jen sedím, pozoruji zapadající slunce za Pražským Hradem a užívám si takzvané svobody, kdy nemusím nad ničím přemýšlet. Dnes jsem tedy vytáhl notebook a píšu zde tento článek. Dnes tedy musím konstatovat, že tu smrdí rybina a výhled na Pražský hrad mi zakryla zaparkovaná loď (nevím jestli zaparkovaná je ten správný výraz).

Nevím, jak bych vám měl popsat správně tu pohodovou atmosféru. Dojmy a energii, kterou zde vnímám a čerpám. Je to místo, kde se lidé shlukují. Někteří do skupinek a vedou dlouhé debaty u piva. Poslední dobou, co jsem tak pochytil, o státnicích a práci. Jsou tu ale i jednotlivci, kteří tu jen tak sedí a popíjí. Někteří se jen tak procházejí a kličkují mezi sedícími. Většinou zde narazíte na Čechy, ale asi i mezi cizinci se rozkřikl fenomén jménem Náplavka. Pamatuji si doby, kdy přes týden byla náplavka víceméně pustá. Sem tam jste narazili na procházkující maminky s kočárky a zamilované páry. Dnes i v týdnu, stojíte frontu na pivo a někdy i marně si snažíte ulovit svoje místo u vody. Nemluvě o stolcích. Tam nemáte šanci.

Stále nevím, jak popsat všechny ty dojmy, co zde vnímám. Právě jsem se ohlédl přes rameno, kde jsem uviděl vyjímající se Tančící dům. Miluji tu budovu. Před sebou vidím loď (kotvící, už jsem na to slovo přišel.) A za ní vykukující renesančně, secesní domy. Vždy si při tomhle pohledu vzpomenu na hodiny dějin umění ve škole a přemýšlím, zda mám vůbec pravdu, když něco tvrdím o nějaké architektuře. Všude za sebou slyším kráčející lidi, povídající si, smějící se. Z nedalekého mostu občas zaslechnu cinkající tramvaj. Ten zvuk miluji.

Čas od času se s vámi dá také někdo do řeči. Já třeba nedávno narazil na skvělou partu lidí, která si ke mě přisedla a pozvala mě na pivo a pizzu. Jen tak. Prokecali jsme několik hodin o ničem a všem. I takové věci se tu dějí.

A to je asi celá Náplavka. Je to obyčejné místo u vody, ze kterého si Pražáci udělali hodně fajn místo. A já si ho jako snad každý Pražák zamiloval. Dopíjím svoje pivo a ukončuji tedy i tohle blábolení a vyrážím na tramvaj směr domů.

Závěrem bych chtěl říct, že kdo nenavštívil náplavku, jako by nežil. Fakt!

Sdílej

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *