Sloupek (24): Osminohej Ďábel

Napadalo mne mnoho téma o čem sepsat dnešní sloupek. Tak nějak jsem ale vůbec nevěděl, jak se jich uchopit a tak nějak jsem neměl náladu nad ničím přemýšlet. Taky jsem si říkal, že už jsem dlouho nepsal o uplynulých týdnech. O tom co se mi v mém nezajímavém životě stalo. Jelikož je ale nezajímavý, tak jsem od toho taky upustil. Rozhodl jsem se psát o jedné ze svých největších fóbií. O pavoucích.

V různých příručkách určených ženám se dočteme ledacos, rady a porady na různá témata nemají konce. Jak vyčistit skvrnu od kávy či od vajíčka, jak vybělit záclony, jak zprůchodnit odpad, jak snadno a rychle vyměnit pneumatiku, jak se zbavit kocoviny… Ale jak se zbavit pavouka (snadno a rychle), to jsem ještě nikde v žádné příručce ani domácím lexikonu nenašel. Přitom je toto téma velmi důležité. Existují dva druhy lidí. Jedny se štítí myší, ale pavouky klidně chytají když ne rovnou do ruky, alespoň do hadříku nebo do sklenice. A ti druzí si klidně chytnou do dlaně myšku, aby se s ní pomazlily, zato z pavouka mají panickou hrůzu. Já patřím do té druhé skupiny.

Já pavouky rozděluji do dvou skupin. Ta první jsou takový ti malí pavoučci, kteří se vám v poklidu přikradou domu a dělají vám všude po zdech svoje pavučinky. Většinou jsou skoro neviditelní a neobtěžují vás svojí existencí. S takovými jsem se už naučil žít v symbióze. Já i pavouk máme svůj prostor a nevšímáme si jeden druhého. Pak je tu ovšem druhá skupina. A to je všechen ten zbytek. Ti kteří se vám v létě v noci přikradou otevřeným oknem domů a přežívají u vás za skříní, nebo někde v odpadu, co já vím. Někteří si myslím, že tam snad přežívají i několik měsíců a jednoho dne, když jsou pořádně vypasení a obrovití se rozhodnou vylézt a narušit váš osobní prostor.

Přesně takový mě postují svou návštěvou dost často. A to i přes to, že vítaní nejsou. Nedávno mě jeden takový naštívil v práci. Číhal na mě mezi papírama. Já jsem samozřejmě vzal nohy na ramena a křičel o pomoc. Jednou mě jedna z těhle chlupatejch a velkejch potvor, který jsou dle mého potomky ďábla, navštívil doma. Vylezl z podobrazu. Samozřejmě ho hned zmerčila Gaguš (moje kočka), kterou jsem musel zavřít do šatníku. Jelikož jsem nemohl povolat nikoho, kdo by mě zachránil, musel jsem jít do boje sám. Boj to byl tenkrát dlouhý, ale po půl hodině jsem já a okena vyhrála. Mršinu toho pavouka, který ležel na zemi, kde skonal, jsem ukryl pod kusem hadru. Jelikož to bylo uprostřed noci, musel jsem čekat do druhého dne, kdy přijela moje matka a tělo té ohavné zrůdy odklidila. Měl jsem tehdy zablokovaný vchod do ložnice a musel jsem spát na sedačce, ale protože jsem zvítězil nad tím tvorem, tak mi to bylo jedno. Blázen, řeknete si ale pro nás „pavoukobojavky“, se každý větší než maličký tvor tohoto druhu změní v koně, kterého prostě nezvládneme osedlat. Mám-li mluvit za sebe, hraničí tento strach se skutečnou hysterií.

No a co jsem tím vlastně chtěl říct? Ani nevim, nejsem Halina Pawlovská, takže žádnou radu na závěr nemám. Prostě se bojim pavouků. Za tejden pá.

Sdílej

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *