Sloupek (13): Strach

Velké davy lidí, jízda na motorce, noční procházení prázdnými ulicemi, strach z cestování… Situace, při kterých se mi stahuje žaludek, polévá mě pot, klepou se mi kolena a nedokážu se nadechnout. A takových situací a věcí, ze kterých mám strach je opravdu mnoho. Něco, co si lidé v sobě vytváří sami a vlastně to ani neexistuje.

Jednou jsem četl, že pokud máme strach, máme si sami sobě říct, co asi tak nejhoršího se může stát? Určitě to nebude nic strašného. Máme se snažit uklidnit. Bohužel moje častá odpověď byla smrt. Co o tom vlastně říct? Evokuje to ve mě myšlenku na smrt, aniž bych vlastně věděl, jak smrt probíhá, nebo jaká je. Proč?

Samozřejmě si myslím, že smrtí nic nekončí. Věřím na nějaký posmrtný život. Nevím, jak přesně to vysvětlit. Možná věřím na duchy, na určitou energii, kterou nám zde mrtví nechají. Věřím, že někteří se po smrti stávají našimi strážnými anděli. Je to celkem těžko popsatelné, protože věřím v tomto ohledu na něco, ale zároveň asi i na nic.

Paradoxem je, že ze svojí vlastní smrti, až takový strach nemám. Situace, ze kterých mám strach ve mě pouze smrt evokují, ale moje vlastní smrt už ve mě strach nevyvolává. I přes to se nedokážu uklidnit. Strach ze smrti nemám z té vlastní, ale spíš z toho že mi umře někdo opravdu blízký. Vždy se mi honila hlavou myšlenka, co budu dělat, až mne někdo takový opustí. Strach z toho, že daného člověka nebudu moct už obejmout. Strach z toho, že mu už nebudu moct říct, jak moc ho mám rád. Strach z toho, že tady na tom světě zůstanu pak už sám. Strach z toho, že na člověka, jenž mě opustil, časem zapomenu. Myslím, že z toho máme v hloubi duše strach všichni. Proto rádi věříme v něco. Ať už je to posmrtný život, nebo andělé, nebo světýlka, duchové, či cokoliv jiného.

Nejlepší je, si strach, ať už je jakýkoliv a z čehokoliv, nepřipouštět a nezačerňovat si jím mysl. Snažit se každý svůj den prožít tak, jako by byl ten poslední, který na světě máme. Neříkám, aby jste skočili padákem, nebo se šli potápět se žraloky, skočili do moře z útesu, nebo utratili všechny svoje peníze. Jen tím chci říct, abychom své dny prožívali vědomě a ne nevědomě.

Článek o mém dědečkovi, který bych chtěl v brzké době sepsat, bude samozřejmě o tom, jaký můj dědeček byl člověk, jak moc na mě svým životem zapůsobil a jak ho ovlivnil a neovlivnil. A zároveň chci napsat o tom, jaké to je, když právě přijde ta situace, Když přijde ten strach z toho, že přijdete o milovanou osobu. Jak a jak moc to na mě v danou chvíli působilo a jak to na mě působí s odstupem času.

Sdílej

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *